Sylva Helánová

Od:

     Co se týče Slešťůvky, napíši to jen za sebe a nezaručuji, že ty vzpomínky nejsou zkreslené dětským vnímáním světa.  Asi to bude dost neucelené a mnohdy i bez kontextu, ale jsou to vzpomínky…

Moje dětství, to je babička (Josefa Pavloušková). Oba naši rodiče (Dufkovi) pracovali, stejně jako rodiče bratranců a sestřenic. Takže většinu roku nás, celkem 6 dětí, hlídala babička na „kopečku“ – ulice 9. května – nad poštou. A hlídala nás tím způsobem, že nás naprosto samozřejmě a nenásilně zapojovala i do veškerých domácích prací. A mezi ty patřilo i seno ve Slešťůvce. A to začínalo vždycky stejně. Děda (Rudolf Pavloušek) vykul kosy a srpy a ráno už před 4 hodinou trápil motor svojí frézy (traktůrku), kterou si sám celou postavil, naložil kosy, srpy, kafe, jídlo, bratra Slávu, bratrance Pepču a jelo se do Slešťůvky kosit. Klukům se samozřejmě nechtělo, ale teď na to rádi vzpomínají a jako málokdo ještě umí kosou sict trávu. Jezdilo se tam směrem na Stráž, po silnici podél dnešní benzínky, JZD a až úplně nahoru a polňačkou kolem „hnojníku“ do Slešťůvky. Nepamatuju si, kudy jsme se tam potom dostali. Určitě tam bývala nějaká cesta, protože tou současnou, od bytovek, jsme tam nejezdili. To seno se dělalo na tom místě, kde je dnes zbytek toho sadu.

Když to chlapi pokosili, dojeli domů a tam už čekala fazolová polévka, bramborové placky nebo koláčky s jabkama nebo švestkama.

Podle počasí se pak šlo seno obracet. Většinou to bylo druhý den. To nás děda zase všechny naložil na korbu frézy, babička tam naskládala nezbytné kafe v termosce, buchty, chleba s máslem a kusem gothaje, hrábě a jelo se. Kluci během cesty dělali blbiny a dodnes se divím, že se nám nic nestalo. Obracení sena nás, samozřejmě, vůbec nebavilo. Kluci většinou po chvilce utekli, stavěli si v křovích bunkry, honili zajíce a lezli po stromech. Toho sena nebylo moc. Otočené to bylo za chvilku, ale pro babičku i dědu to byl prostě obřad. Důležitá událost v chodu hospodářství. Stejně jako sázení a vybíraní brambor, okopávání řepy nebo sbírání metráků „kadlátek“ A proto si to náležitě užívali. Oni vůbec všechno dělali pomalu, s rozvahou a radostí, že to bude „pod střechou“. Nás děti to moc nebavilo, ale ona se všude dá nějaká zábava vymyslet a naši rodiče se toho skoro vůbec neúčastnili, protože byli v práci.

Když bylo seno otočené, dali jsme si svačinu. Na to jsme se vždycky přesunuli ke studánce. Babička nikdy nechodila do kostela. Byla to prostá ženská zformovaná událostmi a dobou ve které žila. Na zázraky nevěřila. Pro ostré slovo nešla daleko. Ale nikdy nezapomněla vzít svíčku, zapálit ji u studánky, studánku vyčistit a povídala nám, jak je tam ta voda léčivá a všechny bylinky okolo, jak jsou léčivé, protože je hlídá panenka Marie.  Babička byla zkušená bylinkářka a společně jsme po velkou část roku sbíraly opravdu veškeré byliny v našem okolí. Do Slešťůvky speciálně jsme chodily na černý bez. Tam byly květy veliké jako talíře. Vracely jsme se odtud vždycky úplně žluté od pylu.

To jsem tedy trochu odskočila, takže se vrátíme ke svačině. Ať jsme jeli kamkoliv na pole, vždycky bylo kafé, chleba s máslem a gothaj. Strašně mám to nechutnalo. Ale protože nic jiného nebylo a po práci byl hlad, tak jsme to s klukama zhltli a běželi jsme si hrát. Babička si tam chvilku odpočala, děda se prospal a když jsme doběhli zpět, občas nám děda vyprávěl pohádky. On byl výborný vypravěč. Hodně četl. Znal všechny pověsti a pohádky. Rád zpíval. Vždycky o prázdninách nás,všechna vnoučata, vzal na výlet do Brna. Tím nám začínaly prázdniny. Jelo se parníkem až na konečnou. Pak do Pisárek do Antrophosu na mamuta. Potom na Petrov, na Špilberk, ke Kapucínům, do Měnínské brány na brnění, ke sv. Jakubovi, dali jsme si někde oběd – vždycky musela být svíčková – a jeli jsme zpět. Vystoupili jsme na hradě Veveří došli na Nové Dvory, tam nám děda objednal utopence – to jsme teda úplně nesnášeli, ale sníst jsme to museli a šli jsme pěšky domů. Celou dobu nám děda vykládal pověsti a příběhy o dobývání Brna Švédy, o drakovi, o apoštolech a vyprávěl to tak opravdově a přesvědčivě, že jsem jednou v hodině dějepisu učitelku přesvědčovala, že můj děda bránil Brno před Švédama, protože jak jinak by to všechno mohl tak dobře znát. A protože byl děda zedník, vždycky nás upozorňoval na stavební slohy a metody, jakými se ve kterém období stavělo. Byl nesmírně pokorný před prací a dovedností našich předků. Vždycky říkal: „Podívej se na tu práci, kolik dřiny a kumštu je za tím.“

Ale zpět do Slešťůvky.

Když bylo pěkné, suché a slunečné počasí, seno se bralo domů většinou 4-5 den od pokosení. Ta rána, kdy se šlo „kopit“ jsou v mé paměti pevně usazená. Úplně to zase vidím a cítím.

Je nádherné, ještě chladné letní ráno. Na polích se v cárech válí lehoučká ranní mlha, rosa je studená, ale první paprsky sluníčka už začínají hřát. S babičkou si vyšlapuju směrem Slešťůvka. Babička má na sobě prací šaty a zástěru. Na hlavě šátek. Jinak ji ani neznám. Každá máme přes rameno hrábě a babička nese košík. Tentokrát ne s jídlem, ale na bylinky. Každou, kterou cestou potkáme babička zná. Z některé vezme květ, z některé lístečky a některou vezme celou. A vykládá mi svým rozvážným hlasem, jak se dají použít. Babička znala ty rostlinky většinou jen podle prostých a lidových názvů. Takže až po letech mi došlo, že podrbajka, bibza, chebzíček….jsou mochna, mařinka, řepíček….

Ve stínu roklinky jsme začaly seno kopit na kopky. Těch ptáků, co tam zpívalo v tom brzkém ránu. Tenisky jsem měla promočené a nohy mi od rosy zábly, ale do zad už se nám opíralo teplé letní sluníčko. A po nějaké době dojel děda s frézou a klukama a ti ty kopky naložili na vlečku, stáhli popruhy a jelo se domů.

Tam už byl hotový i oběd. To babička vždycky navařila dopředu a bylo to něco rychlého co hodně zasytí. Většinou to byla sedlácká polévka a párky s bramborovou kaší. Doma se seno ještě nechalo vydýchat na vlečce a pak je kluci házeli do stodoly na „patra“. Používalo se na krmení králíků. Toto ale nebyl jediný zdroj sena. Ještě za zahradou jsme měli pole, kde byly z části brambory, řepa a na zbytku byla louka s „kadlátkama“ a jabloněmi. Ta louka byla také na seno pro králíky.

Když bylo deštivo a seno se nedalo sušit – obzvláště ve stinné a vlhké roklince Slešťůvky – naložily se na frézu rohatiny – to jsou takové tři dlouhé kůly nahoře spojené hákem. Ty se jako indiánské teepee postavily a na ně se seno navěsilo a nakopilo. Vznikly velké stany ze sena uvnitř s dutinou, ve které se krásně dalo schovat a hrát si. Na takové rohatině seno neshnije ani při dlouhodobých deštích. Je to samozřejmě práce navíc, ale zachrání se tím krmení na zimu. Po deštích se seno z rohatin musí zase rozházet, obracet, dosušit a pak se teprve bere domů.

Jednou nás tam zastihla bouřka. Vlezly jsme s babičkou pod rohatinu a abych se nebála vykládala mi babička o té panence Marii, která je u té kapličky. Jak měla Ježíška, jak jí ho lidi zabili a ona chodila po světě a plakala. A kam dopadla její slza, tam vykvetl červený zvoneček, kterému se říká slzy panna Marie. To na památku toho, jak velkou bolest pro Ježíška měla.

Pamatuji si, že jednou se nějak udělalo po dešti pěkně a seno ve Slešťůvce bylo na rohatinách. Děda tedy nastartoval pionýra, vzal babičku za sebe i s hráběma a jeli „to rozhodit“. Oba byli hodně tělnatí a na tom starém dýchavičném pionýrovi vypadali jako 2 medvědi v cirkuse na koloběžce. Do Stáže se „pincek“ sotva vlekl ale do Slešťůvky je dovezl. Jenže až tam si děda všiml, že během cesty někde babičku ztratil i s hráběma. Ta to vzala zkratou mezi polama a děda dostal co proto. Dodnes touto příhodou na oba ty zlaté lidi celá rodina vzpomíná.

Skladba té trávy na loučce byla různorodá. Určitě tam bývaly kopretiny a zvonečky. První seno se totiž kosilo někdy kolem svátku Jany a moje mamka je Jana. Vždycky jsem jí odtud donesla kytku kopretin a zvonečků.

Na seno se jezdilo 3x za léto. První sek byl vždycky kolem té Jany. Druhý byl ke konci července a poslední, nejslabší byl přelom srpen/září. Ale to bylo za předpokladu, že tráva od jakubského seku ještě povyrostla.

Pamatuji si, že tam bývalo všude hodně kopřiv. Děda měl revma a vždycky si je tam srpem nažnul a doma na dvoře si jimi švihal kolena. Prý to pomáhá….

Když ve škole probíhal sběr bylin, nažnuli jsme tam hluchavky. Byly jich tam obrovské trsy. To se dovezlo domů na dvůr a pak jsme seděli a obírali ty drobné voňavé kvítky. Vycucávali jsme z nich tu sladkou šťávu, někdy i s broučkem. Nať se házela slepicím.

Když jsme do školy měli sbírat šípky, vzal nás děda do Slešťůvky a donesli jsme jich odtud obrovskou tašku. Sotva jsme to unesli. Hrdě jsme to vysypali na připravené rámy se sítí a babička se chytla za hlavu. Místo šípků jsme donesli hloh. Tak nám babička nadala a hlavně dědovi, že jak je starej, tak je blbej. A celé to vyhodila. Říkala, že je to jedovatý. Čemuž se divím, protože se v bylinkách opravdu vyznala, ale hloh za léčivku nepovažovala.

Když mi bylo 10 let, strašně rychle jsem vyrostla, nestačily se mi vyživit kosti a chrupavky a od té doby mám artrózu kloubů. Babička tam chodila na kostival. To stinné vlhké prostředí bylo ideální pro jeho růst. Babička tam na něj chodila, strouhala jeho kořen a v šátku mi ho dávala na kolena.

Podběl, jahodové, malinové, ostružinové listí i květy, mateřídouška, máta, černý bez, lipový květ, kopřiva, řepíček, šípky, meduňka vrbina, tužebník jilmový, vrbové listí i kůra, dubová kůra, březové listí, rulík, mařinka, mochna, sléz, hloh, měsíček a kdo ví, co ještě. Toto jsou bylinky – většinou posbírané ve Slešťůvce, ze kterých dělala babička, čaje, mazání, sedací koupele. V zimě celý dům voněl čajem ve kterém převládala máta, lípa a bez. Nevím, jak to babička míchala, ale mě se ještě nikdy nepodařilo namíchat takovou směs, která by voněla a chutnala tak, jako ta babiččina. Můj taťka je odmítačem léků a doktorů A když mu bylo už hodně ouvej, vždycky chtěl čaj o babičky.

Jednou jsem s ní byla v obchodě a z ničeho nic se k ní vrhla nějaká „tetka“ babičce děkovala, líbala jí ruce a klekala před ní a hlasitě plakala uprostřed obchodu plného vyjevených lidí a všem dojatě vykládala, jak jí babička pomohla nějakou mastí. Babičce ta situace nebyla příjemná, sbírala                                                                                                                                      „tetku“ ze země a  se slovy: „Neblázněte ženská…“ ji strkala z obchodu ven.

Muž mojí babičky – tedy můj děda, ten co jezdil s tou frézou, byl mistrem na učilišti u zedníků. Stala se mu tam nehoda, že mu horký asfalt vytekl na hlavu. Měl velké popáleniny a babička chodila pro měsíček, nějaké bylinky a kůru a hodně mu tím pomohla.

Můj bratr Sláva, měl jako malý salmonelu. Babička ho koupala v dubové kůře, kterou chodila do lesa sbírat a dělala mu z ní odvary. Trápila ho tím celkem dlouho. Do teď si Sláva vzpomíná na „třískový čaj“.

Babiččin nejstarší syn Karel měl v mládí vážnou nehodu na motorce. Doslova mu nohy seškrabávali ze stromu. Byl celý v sádře. Babička mu dělala nějaký nápoj a obklady z vaječných skořápek + bylinek. Hodně mu tím pomohla.

Babička nám vyprávěla, že když byli malí a někoho bolel zub, tak se zašlo do lesa na rulík. Ten se skousnul na bolavém zubu, na čas se uspal a byl klid.

Jedna paní z Bítýšky měla silnou cukrovku. Měla na nohách velké otevřené rány. Od nepaměti se věřilo, že studánka ve Slešťůvce má zázračnou moc. Ta paní si chodila do té studánky nohy tou léčivou vodou umývat. No nedopadlo to dobře. Jednu nohu jí zachránili, druhou jí museli amputovat.

Nevím proč, ani nevím kdy, ale postupem času se do Slešťůvky na seno přestalo jezdit. Určitě to byla už druhá polovina – možná i konec 80. let. Slešťůvka se stala oblíbeným místem puberťáků a výrostků z bytovek. Chodilo se tam kouřit, pít a sbírat první intimní zkušenosti. Pro ostatní Bítešáky to bylo tak trochu zakázané území. Asi jako Stínadla. A aby tak ne. Bylo tam plno zarostlých a zanedbaných zákoutí a křovin. Všude samý bunkr. Kaplička i studánka chřadly a působilo to tam velmi stísněným a zneklidňujícím dojmem. Probíhaly tam i bitvy mezi bytovkářama a Bítešákama.

Teď bydlím více jak 20 let na druhém konci Bítýšky za řekou. Do lokality Slešťůvky mě to už netáhne.

Taťka jeden čas pracoval pod obecním úřadem, tak do Slešťůvky občas chodili uklízet a vyřezat nálet.

Občas prolétla Bítýškou nějaká informace, že tam snad má být penzion, nebo víceúčelové hřiště nebo relaxační park…

Opravdu dlouhé roky jsem ve Slešťůvce nebyla. Když jsem měla dcery malé vypravily jsme se tam s kamarádkami na piknik. Samozřejmě jsem si nesla košík na bylinky a svíčku pro panenku Marii. Celá Slešťůvka mi připadala jiná. Menší. Užší. Zanedbaná. To kouzlo dětských let bylo pryč.

Když jsme tak jednou s babičkou seděly ve Slešťůvce u studánky, přiletěla do toho stinného hájku hrdlička. Sedla si na strom a začala tím svým typickým hlasem volat „hu-hú-hu, hu – hú – hu.“ A babička mi říkala, že to právě určitě někde umřel nějakej dědeček – řekla „dědóšek“ – , a ta hrdlička je jeho žena (bábička), která už je dlouho po smrti a teď ho tady u té panenky Marie volá, aby za ní přišel. „Dě-dó-šku, dě-dó-šku“……aby se zase našli a byli spolu.

Vždycky, když slyším takto volat hrdličku, tak si na to vzpomenu a i po letech mě to velmi dojímá…

Jsem ráda, že jsem Vám alespoň trochu pomohla ve Vaší práci. O víkendu u nás byli naši rodiče a ještě jsme o tom mluvili. Mamka slíbila, že Vám na mail také pošle několik svých postřehů. Překvapila mně tím, že do Slešťůvky jezdili také na třešně. Prý tam bylo několik starých stromů velkých srdcovek. To si já ale nepamatuji. A od té horní cesty kolem „hnojníku“ prý vedla cesta pro traktůrky mezi dnešními poli směrem dolů ke „Slejdě“ – Slešťůvce. A také tam prý vedlo několik cestiček mezi poli pro pěší. A také říkala, že tam bývalo spousta divočáků. Kolikrát je prý vyplašili, když tam dojeli.

Mám malé doplnění k mému předchozímu textu. Babička s dědem se jmenovali Josefa a Rudolf Pavlouškovi. To by určitě stálo za zmínku. Spousta místních je má v paměti. Děda jako zedník tady postavil hodně domů a pomáhal i s obecními stavbami. Babička zase těmi svými bylinkami také hodně lidem pomohla.

A jinak – neustále teď nad tou Slešťůvkou přemýšlím. Pro nás Bítešáky, je to samozřejmá část naší obce. Někdo tam chodí často, někdo méně a někdo ani netuší, že je. Člověk má totiž kopu všedních starostí a málo koho napadne zaměřit i jiným směrem, než je jeho vlastní zahrada. Takových míst jako je Slešťůvka je mnoho. Obnovují se staré ovocné sady, zakládají se nové, vznikají naučné stezky…Loni na jaře jsme objevili u Čebína nově založený, obrovský a nádherný ovocný sad. Zrovna v něm kvetly třešně. Pak jsme procházeli v Chudčicích jejich obnoveným sadem… a říkali jsme si, jak je krásné, jak si lidé váží přírody, objevují staré hodnoty a že je škoda, že v Bítýšce nic takového není…a vidíte, Vy jste pro nás znovu objevil Slešťůvku. A to je právě to, že pro celý les, člověk nevidí jeden strom. A to je i případ naší Slešťůvky. A když tak o tom přemýšlím, v Bítýšce je ještě několik takových míst, které by si zasloužily pozornost lidí a péči.

Určitě tam zavítám častěji a přinesu svíčku panence Marii. A ráda budu přítelem Slešťůvky.